Každá obec má nejen svoji historii, ale i pověsti, které se k ní vážou. Je zajímavé sledovat, jak se jednotlivé pověsti, které se dotýkají stejné události liší, podle pojetí a samotného podání autora, s ohledem z kterých pramenů čerpal. Jako první bychom Vám rádi představili pověsti kolektivu autorů z publikace 650 let Řevničova.
Založení Řevničova
Roku 450 se usadil ve středních Čechách kmen Čechů, jak líčí ve své kronice Kosmas. Na západ od nich měli sídla Lučané, velmi bojovný kmen, Jejich území se dělilo na pět krajů, z nichž ten nejkrásnější zvaný Luka,, velmi úrodný a lučinatý se rozprostíral kolem dnešního Žatce. Za českého pohanského knížete Neklana vládl Lučanům bojovný Vlastislav, jenž na Čechy stále útočil, pustošil jejich kraj a tiskl je k jejich knížecímu sídlu. V krajině mezi Louštínem a Džbánem založili Lučané pevný hrad Chejnov, nad nímž se vypíná vrch Louštín, který jim sloužil jako místo k uctívání bohů a a k hlídání celého kraje.
Když Lučané opět znepokojovali Čechy a asi roku 850 i tvrz Stochov rozbořili, sebral kníže Čechů vojsko, jemuž velel Čestmír a vyrazil proti Lučanům. Kněžna, která se zúčastnila válečného tažení, radila, aby lid cestou pochytal všechny psy, neboť Lučané, byť jsou bojovní, jsou ale i velmi bázliví a budou se psů bát. Když došlo v Poddžbánském údolí k bitvě, vojáci bili psy tak zuřivě, že jejich řev se rozléhal v protějších lesích a osada, později na levém břehu Kačáku založená, byla nazvána Ř e v-n i č o v.
V tomto boji byli obávaní Lučané poraženi. Padl však i vůdce Čestmír a podle jeho přání byl pohřben na vrchu, ze kterého je vidět na Chejnov. Bylo to na západním temeni Louštínu, kde byl vykopán val, který se udržel dodnes. K Čestmírově hrobu byl zasazen dub, jenž byl ve druhé polovině devatenáctého století spálen bleskem.
Žalý
Kolem roku 805 táhl do Čech francký král Karel Veliký a pod tímto vrchem svedl krutou bitvu, v níž padl český vůdce Bech. Nad jeho mrtvolou pálil pohanský kněz tryznu a jeho smrti „želel“ odtud název Žalý.
Kněžna Drahomíra, matka sv. Václava, měla na vrchu Žalý svůj hrad. Odtud vedla cesta přes Strašecí na Stochov, kde sídlil sv. Václav a kde byl v té době zasazen dub, který tam ještě dodnes stojí. U této cesty blízko Strašecí byl založen chrám v místech, kde se dodnes říká „v církvi“.
Poklad pod Žalým
Jednoho podzimního nevlídného večera přecházel odměřeným krokem kolem bývalé Svatováclavské věznice v Praze vojín na stráži. Pojednou za sebou slyšel šramot a tlumené klepání na okénko vězení, odkud se ozval hlas trestancův. Chtěl prozradit vojáčkovi své tajemství.Trestanec pocházel z jedné vesnice nedaleko Rakovníka. Se zlodějskou bandou spáchal mnoho krádeží, ale zrada jednoho ze zlodějů způsobila, že je přepadli četníci a on byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Protože byl nemocen a věděl, že z vězení již nevyjde, pověděl vojáčkovi o uschovaném lupu. „Pamatujte si dobře jméno té vesnice. Jmenuje se Řenčov a nachází se na Strašecku. Tam v lese pod nádražím Řenčovským najdete rybník zvaný Kracle. Jděte na jeho hráz, uprostřed u samého čepu se postavte obličejem k jihu, udělejte 280 kroků kupředu, pak se obraťte vlevo bok ku straně východní, udělejte 150 kroků a přijdete k trojkmennové jedli. Pod tou kopejte a najdete můj poklad“. Po těch slovech zavřel trestanec okénko.
Po této události dostal voják dovolenou a učinil vše podle pokynů neznámého trestance. Při svém pátrání po trojkmenné jedli byl pozorován knížecím hajným Kožichem, který brzy z nezkušeného vojína vyzvěděl tajemství o pokladu. Tvrdil mu, že v jeho revíru taková jedle není.
Po vojínově odchodu brzy nalezl truhlici plnou peněz.
Z hajného se rázem stal boháč. Synové rozhazovali peníze plnýma rukama, neboť se bál starý Kožich uložit je do spořitelny, aby nebyl prozrazen. Synové dál utráceli a okrádali svého otce. Aby tomu předešel, zakopal Kožich své jmění pod vrchem Žalý. Když byl pak starý Kožich raněn mrtvicí a skonával, ptal se ho duchovní, kam uložil peníze. Ten odpověděl: „Peníze jsou v zemi Páně“ a zemřel.
Králka
V druhé polovině 18 století hospodařil na usedlosti č. 8 v Řevničově sedlák Král se svou manželkou. Na robotě již nemohl vydržet týrání panských dozorců, jednou se jim vzepřel a byl za to jimi ubyt. Jeho manželka se ze zoufalství nad surovou smrtí svého muže oběsila na půdě. V této době se žádný z občanů nechtěl mrtvoly sebevraha dotknout, nebylo tu nikoho, kdo by oběšenou selku pohřbil. Vrchnostenský úřad z Krušovic proto pozval kata z Rakovníka. Rakovnický kat přijel a jak bylo zvykem, vikýřem ji shodil na dvůr. Jaké bylo zděšení sousedů, kteří tomuto výjevu přihlíželi, když mrtvola dopadla na zem, opřela se tělem o zeď a zůstala stát. Kat ji pak naložil na káru a odvezl po cestě ke Hříškovu, kde ji zakopal. Od těch dob se tento vrch nazývá Králka, že na něm byla pohřbena nešťastná selka Králová.
Ruská pěšinka
Za Řevničovem směrem ku Mšeci stojí mlýn, dnešní pekárna. U něho odbočuje vpravo ze silnice pěšina a vrací se na silnici opět až za zatáčkou „Pod horou“. O jejím vzniku se vypravuje:
V roce 1813 táhla ruská armáda od Mšece k Řevničovu. Jakmile spatřili vojáci před sebou obec, uvědomili si, že silnice tvoří značnou okliku. Aby dříve došli do vesnice, zkrátili si cestu polmi. Protože jich bylo mnoho. Zůstala za nimi pěšina značně ušlapaná. Protože ji ušlapali Rusové, říkalo se jí Ruská
Jak se vodník stěhoval do Rače
Nedaleko Krušovic v lese u „Obrázku“ býval rybníček „Čistý“. V němž za dávných časů bydlíval vodník.
Jednou v létě, když šla babička z Řevničova do Jezírek na trávu, potkala na zpáteční cestě na vršku vůz. Vzadu seděl mladík v zelených šatech a z levého šosu mu kapala voda. Na zeleném kloboučku mu vlálo zelené pero. Když jeki kolem, volal: „My se stěhujeme z „Čistýho“ do „Račí“. Máme na spěch. Musíme tam utopit vozku, který tam ráno přivede plavat koně“.
Žena se o příhodě nikomu nezmínila. Teprve ráno, když se rozneslo, že v rybníčku „Rači“za Řenčovem (jak se nynější obec Řevničov v minulosti nazývala), poblíž silnice ke Mšeci se utopil vozka při plavení koní, vzpomněla si na včerejší příhodu.
Když pak to povídala, co se jí přihodilo, každý řekl: „To byl jistě vodník“. Lidé se pak dlouho báli chodit okolo Rače.
Řenčovský vodník
Ve statku u Iblů v Řenčově, doposud stojící při nynější karlovarské silnici, se zdržoval vodník. Bydlel na zahrádce u rybníčka, neboť sedláciza stavením měli malý rybníček např. na koupání husí. Míval zelený oblek a za kloboukem dlouhé péro jako každý vodník.
Jednou se přišel ohřát do světnice. Hospodyně právě pekla lívance . Jak ho viděla, hodila mu mu dva na ruku. Vodník se usmál, a že ho pálily přehazoval je z ruky do ruky, říkaje : „Pájí, pájí“.
Ještě dlouho se chodil ohřívat, ale sedlák se bál, aby se neutopilo v rybníčku nějaké dítě a proto louži zavezl kamením a hlínou. Vodník se musel vystěhovat. Od těch dob se tam již nikdy neukázal.
Jako další jsou pověsti dotýkající se obce z publikace Pověsti novostrašecka.
Králka
V jednom statku v Řevničově sloužila kdysi dávno služka jménem Klárka. Snad nebyla v službě spokojena, nebo ji potkalo nějaké neštěstí a rozhodla se, že skončí svůj život. Oběsila se. Nikdo nevěděl proč to udělala, nikomu si nikdy nestěžovala. Jako sebevrah nesměla být pohřbena na hřbitově, ale podle tehdejšího zvyku na rozcestí. Aby však nikdo nevěděl kde je nešťastné děvče pochováno a nemohl na její hrob položit kytičku, byly vykopány tři hroby na různých rozcestích v blízkosti obce. Do jednoho z nich byla Klárka pochována. Lidé věřili, že je pohřbena právě v místech na sever od Řevničova a začali tomu kopci říkat Klárka, což se časem v lidové mluvě přesmyknutím hlásek změnilo na Králku.
Mlsný hastrman
V dávných dobách, kdy lidé ještě věřili v nadpřirozené bytosti, zůstával v rybníku Kracláku, daleko od Řevničova, ale kousek od Rudy vodník. Byl to malý zeleně oděný mužíček. Z levého šosu mu stále kapala voda. Také o něm bylo všeobecně známo, že je velmi mlsný. Přesně věděl, kde který den pekou lívance, kde buchty nebo chléb. Tam si vždy zašel pro svoji pochoutku. Vešel do světnice a po pozdravu zaskuhral: „Vy dnes pečete lívance?“ Ty byly jeho nejoblíbenějším jídlem. „Nepečeme,“ hájívali se někde domácí lidé. „Ale nepovídejte, já vím, že pečete“ a lidem nezbývalo nic jiného, než vodníka pohostit. Měli totiž strach, aby se jim nemstil.
Náhrobní kámen
Na Vysokém Řevničově (nynější Řevničov) bydlel rotmistr, který se prý jmenoval Mikuláš Kotulinský. V čase turecké vojny dostal rozkaz, aby se dostavil k armádě do Uher. Začal se ihned chystat na cestu. Když si čistil šavli, vznikla jakási mrzutost mezi ním a jeho ženou. Prchlivý rotmistr hodil po své ženě zbraní, kterou právě čistil. Zasáhl ji a vážně zranil. Po jeho odjezdu paní vážně stonala, až posléze zemřela a byla pochována v řevničovském kostele. Zůstalo po ní značné bohatství, ale též malý synek – sirotek. V šestém roce svého věku zemřel i on, aniž by se dočkal otcova návratu. Byl pochován na tomtéž místě, kde jeho matka, uprostřed řevničovského kostela. Smutnou událost potvrzuje dodnes náhrobní kámen umístěný v kostele.
Tomáš Bednařík, Pověsti a příběhy z Novostrašecka
O Kraclích
Stalo se v pohnutých časech, v předvečer nešťastné bitvy na Bílé hoře. Po urputných bojích u Rakovníka mezi 27. říjnem a 5. listopadem roku 1620 vydal vůdce císařských vojsk Maxmilián rozkaz, aby se vojsko vydalo na pochod ke Praze, hlavnímu městu království. Císařští postupovali vedlejšími cestami přes Lišany. Téměř současně se od Rakovníka zdvihl se stavovským vojskem jeho velitel kníže Anhalt. Táhl rovněž ke Praze, ale hlavní cestou přes Lužnou. Za jízdou a pěchotou stavovského vojska jela artilerie s několika těžkými děly. Záda armádě kryla jízdní četa, které velel český rytíř Kracl. Jižně od nynějšího řevničovského nádraží, poblíž rybníka, kterým protéká potok Klíčava, narazil na zadní voj stavovského vojska oddíl císařských. Velitel čety Kracl sešikoval své mužstvo k boji. Chtěl císařské zdržet, aby usnadnil rychlejší pochod zbytku stavovského vojska. Strhla se krutá bitka. Hodně vojáků bylo zabito, ještě víc zraněno. Mezi těžce raněnými byl i velitel Kracl. Po bitvě byl nalezen nedaleko rybníka, kam se doplazil, aby si zchladil utržené rány. Tam také vykrvácel.
Rybník i s údolím okolo nese dodnes jméno podle tohoto statečného muže – Kracle, Kraclák.
O selském císaři
Za časů panování císařovny Marie Terezie se v Řevničově na gruntu sedláka Lásky narodil jeho druhý syn Petr. Chlapec byl už od útlého dětství velmi bystrý, a tak není divu, že ve škole prospíval a pan učitel Čečrle si ho velmi oblíbil. Zvláště dějepis Petra uchvátil. Brzy mu nestačilo to, co ostatním dětem ve škole. Poprosil pana učitele, zdali by mu půjčil některé své historické knihy. V nich pak ležel celé hodiny a hltal slovo za slovem. Knihy mu otevřely úplně jiný pohled na svět. Kdo by si myslel, že sedlák Láska nechá Petra pokračovat ve studiích, velmi by se mýlil. Hned po skončení školy musel Petr na pole a tam pracovat od slunka do slunka.
Tak ubíhal den po dni až do doby, kdy Petr dospěl do vojenského věku. Protože sedlák Láska nechtěl grunt dělit, a ten připadl nejstaršímu synovi Josefovi, musel Petr chtě nechtě obléknout vojenský kabát. Na celých dlouhých čtrnáct let. Nejprve se na vojně velmi trápil, ale posléze si zvykl. Jednou navštívil posádku, kde Petr sloužil, mladý císař Josef II., který právě nastoupil po své matce na trůn. Vojáci z Petrovy roty se podivovali, jak je jejich kamarád císaři podobný. Z legrace mu dokonce začali říkat “Císaři”. Netušili, co v hlavě Petra Lásky zaseli.
Konečně uteklo dlouhých čtrnáct let a Petr byl propuštěn do civilu. Nejprve zamířil domů do Řevničova. Svého bratra Josefa překvapil, když mu oznámil, že na rodinném statku pracovat nebude, že má něco lepšího. Nechal si vyplatit svůj podíl peněz a brzy se s domovem rozloučil. Odjel do Prahy, kde si koupil podobný kabát a kalhoty, jaké nosil císař Josef II. a také velkou stříbrnou hvězdu, kterou si připnul na prsa. Potom najal kočár a jal se cestovat po kraji sem a tam. Když dojel k nějakému zámku, jehož pán nebyl právě přítomen, nechal zastavit a rázným krokem vstoupil do kanceláře direktora nebo správce. Představil se jako Josef II. a okamžitě začal udílet pokyny, aby bylo sedlákům ulehčeno v robotě. Vystrašené úředníky ani ve snu nenapadlo, že před nimi nestojí pravý císař, ale převlečený sedlák z Řevničova. Dušovali se, že příkazy budou ihned vykonány. Nakonec si Petr prohlédl ještě kontribuční knihy a nechal si vyplatit zálohu na daně. To aby měl na útratu a také na nezbytné výlohy.
Tak jezdil krajem téměř půl roku. Jednoho dne však byl na zámku v Jenči poznán drábem, který s ním sloužil na vojně u jedné posádky. Dráb své podezření nahlásil zámeckému správci a ten za kočárem tajně poslal špeha. Když kočár zastavil u jedné z pražských hospod, nebylo těžké zjistit, kdo za císaře převlečený muž skutečně je. Správce vše ohlásil u krajského úřadu. Petr Láska byl zatčen, dlouho vyslýchán a nakonec jako nebezpečný zločinec uvržen na deset let do žaláře na hradě Špilberku v Brně.
Ačkoliv byl Petr uvězněn ve vlhké kobce, kde stékala voda ze zdí, dostával málo jídla a jeho zdravotní stav se pozvolna zhoršoval, nelitoval, že se zastával robotníků. Dospěl k poznání, že jeho činy ale byly bez podpory ostatních zbytečné.
Petr Láska dlel ve vězení už pátým rokem, když jednoho dne zavítal na Špilberk opravdový císař Josef II. Nechal si ukázat kobky vrahů a dalších těžkých zločinců a nařídil, aby jim bylo trochu v jejich údělu ulehčeno. Pak se zeptal velitele věznice, zda je zde někdo, kdo nikoho nezabil. Velitel zavedl císaře do kobky Petra Lásky. Císař se ho zeptal, proč byl uvězněn, a Petr mu se slzami v očích vypověděl svůj příběh. Císař ho pozorně vyslechl a nařídil, aby byl Petr okamžitě propuštěn na svobodu. Dokonce mu přidal pár zlatek na přilepšenou.
S podlomeným zdravím se vrátil Petr Láska do Řevničova. Tam se po nějakém čase oženil s Veronikou Petráčkovou a měli spolu tři děti. Živili se sbíráním a sušením bylinek a když bylo nejhůř, také vypomáhali u sedláků na poli. Petrovo zdraví se však pořád horšilo. Stále více si vyčítal, že nemůže pomoci své rodině z bídy a vše zůstává na jeho ženě. Jednoho mrazivého dne vyšel Petr do lesa na roští a od té doby ho už nikdy nikdo nespatřil. Zůstaly po něm jenom hluboké stopy ve sněhu.
O Babinského pokladu na Louštíně
Doby, kdy se ještě nacházely porůznu poklady, jsou už dávno ty tam. Stalo prý se někdy okolo roku 1830, že byl nalezen zlatý a stříbrný poklad pod Louštínem u Krušovic. Tehdy poslal pivovarský sládek bednářskou chasu do knížecího lesa, aby se podívala po dubovém dříví. Toho bylo třeba pro výrobu a opravy beček, soudků a náčiní ve varně pivovaru. Dva volské potahy se pomalu sunuly kolem hájovny přes Srnec na úpatí Louštína. Tady rostly pěkné rovné duby, jejichž dříví bylo vhodné pro zhotovení hrubých desek pivovarských nádob. To se již k chase přidal hajný Vosyka, který měl za úkol změřit poražené stromy a předložit výkaz dřeva na lesní správu v Křivoklátě. Bednáři se dali do porážení vybraných stromů. Hajný stranou pokukoval po děvečkách z knížecího statku ve Třtici, které opodál hrabaly listí pro podestlání dobytku. Najednou se děvečky shlukly, začaly něco křičet a ukazovaly na zem do listí. Hajný k nim přiběhl a spatřil mezi hrabankou střepy nějaké nádoby mezi kterými probleskoval lesk zlaťáků. Hajný čeládku odehnal a začal penízky vyhrabávat ze steliva. Když už se mu zdálo, že vyhrabal všechny, vzal jedné z děveček šátek, zabalil do něj peníze a uháněl s nimi ke správci do Krušovic. Ten neváhal a nechal znovu místo pod Louštínem pečlivě prohledat. Ještě se našlo porůznu několik desítek mincí. Když vše správce spočítal, zjistil, že jich je celkem 694. Přepočteno na tehdejší platnou měnu to bylo 81 zlatých a 36 krejcarů. Slušný poklad.
Vrchnost byla zajedno, že peníze ukryl na Louštíně proslulý loupežník Babinský, který zde byl několikrát spatřen. Mezi lidmi se šuškalo, kolik pokladů má Babinský v lesích ukryto. Svůj lup si prý schovával pod velkými kameny, které se nalézají pod Louštínem. Povídalo se, že si dělával legraci z krušovických bab, které chodily do lesa s krosnou na dříví či na trávu. Ty si prý rády odpočinuly na velkých kamenech a protože to Babinský věděl, nastražil tam na ně ostré cvočky. Když babky dosedly na kámen i s plnými krosnami, napíchly si cvočky do zadnice tak, že si doma nemohly ani sednout ke stolu. Babinský se smál, až se za břicho popadal, ale vždy se babkám bohatě odměnil. Vynořil se za velkého smíchu z lesa a každé rozdal hrst drobných peněz. Není divu, že jednomu z louštínských kamenů se dodnes říká Babinský. Všechny jsou podkopané, jak zde lidé v pozdějších časech hledali ukryté poklady.
Babinský se zdržoval v křivoklátských lesích proto, že jeho dva kumpáni byli uvězněni na hradě Křivoklátě. Čekal, zda-li se jim podaří uprchnout. Poté, co oba při tvrdém výslechu zemřeli, opustil proslulý lupič náš kraj a už se v něm nikdy neukázal. Nakonec byl chycen a uvržen do vězení na brněnském Špilberku. Pokusil se o útěk, ale zlomil si nohu a zchroml. Uviděl v tom prst boží a dal se na pokání. A tak obávaný Babinský dožil v klášteře v Řepích u Prahy jako zahradník. Je pochován na tamním hřbitově za zdí, vedle hrobů zesnulých jeptišek. Lidová pověst udělala z Babinského hrdinu chudých. Dodnes se na jeho hrobě objevují čerstvé luční květiny - symbol chudých.
O Matějovi a Marjánce
Jaro roku 1848 se již pomalu měnilo na léto a na řevničovském statku sedláka Soukupa měli napilno. Senoseč byla v plném proudu a navíc se v dohlednu rýsovala svatba. Sedlák Soukup se totiž rozhodl, že ožení svého staršího syna Matěje. I nevěstu mu už dohodil. Bohatá selka Dorňáková byla téměř dva roky vdovou a mladého silného chasníka by pod svou střechou velmi ráda uvítala. Alespoň by na všechno nebyla sama. Její tři děti sice už leccos zastanou, ale přece ještě jsou příliš malé na celodenní práci na statku a polích. A ona je ještě plná života, takže nějakého toho vnuka by Soukupovi určitě dala. Sňatku, podle starého statkáře, opravdu už nic nebránilo, protože před několika dny přišel z krušovického zámku list, v němž bylo definitivně potvrzeno, že Matěj Soukup byl nadobro vykoupen z vojny.
Matěj se však na svou ženitbu díval úplně jinak. Už několik měsíců se tajně scházel s Marjánkou Čechovou. Byla to velmi pěkná a hodná dívka, o rok mladší než Matěj, ale, bohužel, z nuzné chalupy. Její rodiče neměli ani pole, ani kravku, natož pak koně. Marjánka věděla, že jejich láska nemá žádnou budoucnost, protože statkář Soukup by nikdy s jejich sňatkem nesouhlasil. Přesto však Matěje upřímně milovala, stejně jako on ji. Když se přiblížil den, kdy měl Matěj s matkou a otcem jet na námluvy k vdově Dorňákové, rozhodl se chasník k radikálnímu činu. Poslal svého mladšího bratra Pepka za Marjánkou se vzkazem, aby přišla večer tajně na místo, kde se obvykle scházeli. Tady jí znovu vyznal lásku a řekl, že si bohatou vdovu nikdy nevezme. A hned ji požádal o ruku. Marjánka byla z takového obratu událostí překvapená, ale ráda přikývla. Matěj jí řekl, že ještě tento večer vše řekne rodičům. A kdyby ho snad vyhnali ze statku, nastěhuje se do chalupy k Marjánce. S tímto slibem se rozešli do svých domovů.
Když se Matěj vrátil do statku, seděli rodiče i s bratrem u stolu a čekali na něj. “Doufám, že jsi nezapomněl na zítřejší návštěvu vdovy Dorňákové!” řekl přísně otec. “Nezapomněl, jenže já tam nepůjdu,” odpověděl klidně Matěj. “Co je to za řeč, nepůjdu tam?” osopil se na syna statkář. “No zkrátka nepůjdu,” vyhrkl Matěj. Znovu nabral dech a rychle dodal: “Protože mám rád Marjánku Čechovou a pokud se s někým ožením, tak jedině s ní!” “To tě nesmí ani napadnout!” zahřměl sedlák a bouchl pěstí do stolu. Matěj však byl rozhodnutý neustoupit ani o píď. “Jestli mi budete, otče, bránit, odejdu do Prahy na barikády! Ať mě tam třeba zabijou,” řekl Matěj hlasem, který od něho nebyli rodiče zvyklí slýchat. “Vždyť Dorňáková je alespoň o patnáct let starší než náš Matěj,” přispěchal bratrovi na pomoc Pepek. “Ne, a ne! S takovou nuzotou štěstí neuděláš,” křičel Soukup až se celý statek třásl. Vtom se od stolu zvedla Matějova matka a podívala se svému muži přímo do očí. “Proč tak mluvíš,” řekla tichým znaveným hlasem. “Podívej se na nás. Žijeme spolu pětadvacet let a žádné štěstí jsme nepoznali. Ty víš, že já tě taky nechtěla, ale poslechla jsem rodiče, protože jsem myslela, že to jinak nejde. A co z toho mám? Dřinu, povídání o dřině a penězích. Nebýt těch dvou chlapců, dávno už bych odtud utekla!” Místností se rozhostilo hrobové ticho. Sedlák zbělel ve tváři jako křída a vypotácel se na dvůr. Tam těžce usedl na lavici, zabořil hlavu do dlaní a slzy mu zalily oči. Seděl tam dlouho, až pomalu začalo svítat. Nikdo se neodvážil vyjít na zápraží za ním.
Ráno se Matěj chystal zajet pro seno na louku za obcí. Když míjel otce, jenom sklopil hlavu. “Počkej”, řekl sedlák. “Když vdovu nechceš, nemusíš si ji vzít. A jestli máš Marjánku skutečně rád, přiveď ji k nám. Hezká je, to je pravda, a k práci se umí také postavit. Přemýšlel jsem o tom celou noc. Vždyť náš statek je dost velký na to, aby nás uživil všechny.” Potom poplácal zkoprnělého Matěje po zádech a zmizel ve stáji. A tady bychom mohli skončit. Matěj s Marjánkou měli štěstí, že se sedlák zbavil předsudků a svatbě nebránil. Byla tu však vrchnost, jejíž moc nad poddanými se už pomalu krátila, a pražské události léta 1848 tomu s určitostí napomohly. Postavila si hlavu, že sňatek nepovolí. A tak musel Matěj vysázet pěknou řádku tolárků, než se dali panští úředníci obměkčit a svatbu povolili. Ta se nakonec konala v řevničovském kostele 7. září 1848, v den, kdy císař Ferdinand V. vydal patent o zrušení poddanství.
Na Prajskyni
Zajímavým způsobem vznikla některá pomístní jména v Řevničově. Poli, které leží vpravo od silnice z Řevničova do Nového Strašecí, se už skoro sto padesát let říká Na Prajskyni. Vypravuje se, že roku 1866 zavítali do obce Prusové, kteří tehdy válčili s rakouským císařem. Někdy přišli od Mšece, jindy od Nového Strašecí nebo od Krušovic. Sotva jeden oddíl odtáhl, přišel druhý, pak třetí, další a další. Někteří vojáci se v Řevničově zdrželi hodně dlouho. Své kanóny měli rozestavěné buď za nynějším hřbitovem, ale častěji na zmíněném poli za vsí. Tomu se od těch časů říká po Prušácích – Prajsech Na Prajskyni.
O panně - bříze
Jeden řevničovský domkář se vyšel v poledne pro kus dřeva na Louštín. Přelezl zeď obory a stanul před krásnou břízou. I když si vybral čas, kdy lesní adjunkti zpravidla vysedávají u oběda, byla v něm malá dušička. Opatrně se rozhlédl do všech stran, napřáhl sekeru, aby ji zasekl do stromu a ... úžasem mu vypadlo topůrko z ruky. Místo břízy stála před ním krásná panna. Byla velmi štíhlá, její tělo bylo nápadně bílé a zelené vlasy padaly dívce do půli zad. Panna se zadívala chasníkovi do očí, jako by prosebně říkala: “Čím jsem ti ublížila, že mne chceš zahubit?” Vyděšený domkář nechal sekeru sekerou, vzal nohy na ramena a pádil do vsi. Doma se nezmínil ani slůvkem, co se mu na Louštíně přihodilo. Když ho druhý den strach přešel, řekl si, že by bylo škoda, nechat docela novou sekeru ležet v lese. A tak se vydal do obory podruhé. Sekeru bez problémů našel, sebral ji a vydal se na zpáteční cestu. Když se už už chystal přelézt zeď, spatřil u ní jinou břízku. Protože mu bylo líto, vrátit se domů s prázdnou, bez rozmýšlení ji podťal. Sotva strom padl, ozval se bolestný povzdech a u pařezu se zjevila opět bílá panna. Hleděla se slzami v očích na chasníka a její oči jako by mu říkaly: “Proč jsi zabil mou sestru?!” Domkář přehodil stromek přes zeď, pak se přes ni přehoupl sám a vydal se k Řevničovu.
Pyšný na to, že se mu podařilo ošálit bdělý lesní personál, rozhodl se po několika dnech, že si opatří větší strom, z něhož bude víc dříví. Vypravil se tedy opět do lesa a vedle sekery si tentokrát s sebou vzal také pilu. Vyhledal statnou břízu, nasadil pilu a začal řezat jako o závod. Po chvíli ho začala bolet ruka a tak si trochu odpočinul. Když zvedl hlavu od práce, zdálo se mu, že vidí před sebou opět bílou pannu. Tentokrát však neplakala, ale přísně na domkáře hrozila. Ten se rychle sklonil a za chvíli se bříza s praskotem zhroutila k zemi. Chasník ji uchopil za větev a chystal se na zpáteční cestu. Kde se vzal, tu se vzal, stojí za ním hajný. “Tak to jsi ty, kdo mi chodí na břízy?!” řekl hromovým hlasem. Domkář ztuhl, věděl, že je zle, neboť za lesní pych byly tehdy velmi přísné tresty. Vzpomněl na ženu a děti a začal prosit hajného o slitování. Ten ale jeho nářků nedbal, sebral sekeru a pilu, aby měl u soudu doličné předměty. Domkář mu v tom chtěl zabránit, vrhl se na hajného, aby mu sekeru a pilu sebral Hajný klopýtl, spadla mu puška s ramene a vyšla rána. Kulka zasáhla chasníka do prsou. I když se hajný postaral, aby se zraněnému dostalo rychlé lékařské pomoci, ještě téhož dne domkář zemřel. Krádež bříz zaplatil svým životem. Ještě před smrtí se ke všemu přiznal, pověděl o zjevení bílé panny a varoval všechny před kácením zdravých stromů, neboť strom žije a má svou duši.
O zakleté duši
Babka Kemrová z Řevničova říkávala, že tělo nehodného člověka puchří v zemi, ale jeho duše prý “bziká” v povětří jako dým, neboť ji lapá ďábel. O jedné takové ubohé duši vyprávěla, jak se doprošovala vysvobození.
V dřevěné komoře u Broumů v Řevničově líhával podruh. Jedné noci k němu přišla dušička a prosila ho, aby ji vysvobodil. Za odměnu mu slibovala pytel peněz, který prý najde o sedlákovy stodoly. Podruh se tam měl vypravit o půlnoci, nedbat ničeho, co se bude kolem dít, neohlížet se a peníze budou jeho. Celý den i následující noc přemýšlel podruh o tom, co mu duše řekla, ale neodvážil se strachy vytáhnout z komory paty. Druhou noc se zjevila dušička znovu a opět žadonila, aby ji podruh vysvobodil. Říkala, že za sebou uslyší divé hlasy, rachot a křik, ale netřeba se bát, protože se mu nic nestane, když se neohlédne. Pytel peněz prý stojí za to
Podruh si konečně dodal odvahy a o nejbližší půlnoci se vydal ke stodole. Cestou slyšel za sebou prapodivné hlasy, sykot, hvízdání, rachot, ale pamětliv příkazů duše, neohlédl se. Když došel až ke stodole, spatřil tam skutečně stát velký pytel až po okraj naplněný penězi. Vedle něj však stál velký pes, který na podruha zle dorážel. Ten si psa vůbec nevšímal a sáhl po pytli. Najednou se za ním ozvalo: “Hoří!” Ucítil zápach kouře a tělem mu projela vlna horka. Podruh neodolal a otočil se. Vtom okamžiku zaduněla rána, ozval se příšerný smích a všude kolem zavládlo ticho a tma. Zmizel pytel s penězi a podruh zaslechl nářek ubohé dušičky, kterou si ďábel odnášel do hlubin pekla.
